VZPOMÍNKA NA JOSEFA KOVÁŘÍČKA

VZPOMÍNKA NA VELKÉHO HUDEBNÍKA A DLOUHOLETÉHO ŘEDITELE HUDEBNÍ ŠKOLY V OPOČNĚ  

Narodil se 4. května 1924 ve Voděradech. Vyrůstal v rodině rolníka, který byl výborným muzikantem a místním varhaníkem a stal se jeho prvním učitelem hudby.

V roce 1949 absolvoval státní konzervatoř v Praze, kde studoval varhanní hru u profesora Jiřího Reinbergera, 1. listopadu 1951 nastoupil na opočenskou Městskou hudební školu. Zpočátku vyučoval hře na klavír a akordeon, později také na dechové nástroje a zasloužil se o založení jednoho z předních dechových orchestrů v kraji. V neposlední řadě se věnoval i výuce sólového a sborového zpěvu, vedl dětský komorní pěvecký sbor, s nímž dosáhl výborných výsledků.

V roce 1954 se stal ředitelem opočenské hudební školy. V té době zde fungoval pouze hudební obor, během působení Josefa Kováříčka byly zavedeny obory další – výtvarný, taneční a literárně-dramatický. Jeho péče a starostlivost o školu byla příkladná a dobře viditelná na každém kroku.

(z diplomové práce Zbyňka Mokrejše – Hudební život v Opočně – ZUŠ Opočno)

 

A NĚCO NAVÍC:

Především vynikající hudebník, který hudbou žil, miloval ji a snažil se tuto lásku předávat dál. Dlouholetý regenschori na Opočně.

Ve vzpomínkách svých přátel opravdový kamarád s jemným smyslem pro humor, ve vzpomínkách někdejších kolegů člověk, který dokázal to nejdůležitější: škola „táhla za jeden provaz“. A především veliký muzikant. „Skvělý listař a tehdy bezesporu nejlepší varhaník a korepetitor v okrese,“ uzavírá své vzpomínky bývalá učitelka houslí v opočenské ZUŠ Helena Domorádová. Josef Kováříček zemřel v červnu 1999, ve svých 75 letech.

 

A CO VZPOMÍNKY ŽÁKŮ?

Aspoň jedna – osobní. Když jsme na chodbě zlobili, vyšel ze třídy, ale nekřičel. Vzpomínám si na jeho přísný pohled a vytažené obočí, to stačilo k utišení. Zažila jsem však ještě jiný pohled, na který nezapomenu. Při nauce jsme probírali Bedřicha Smetanu. Pan Kováříček nám pouštěl Vltavu a mluvili jsme o tom, jak hudba vypráví. O malém pramenu, který se rozrůstá, probírali jsme jednotlivé motivy a učili se hudbu poslouchat. Asi po týdnu jsem čekala na chodbě na svou hodinu klavíru, nikde nikdo, tak jsem si zpívala Vltavu. Najednou z ředitelny vyšel pan Kováříček. Možná mě pochválil, to už si nepamatuju, ale jeho laskavý a hřejivý pohled si dokážu vybavit i teď. Asi před rokem jsem na chodbě potkala učitelku Annu Vrbovou, celá zářila. Důvod? „Představ si, včera jsme s dětmi probírali Beethovenovu devátou a oni si to teď na chodbě zpívají.“ Maličkost? Probudit v žácích lásku k hudbě, to je pro ně dar na celý život a patří za něho ten největší dík... 

(za fotografie děkujeme letopisecké komisi města Opočna)

Přiložené fotografie: